Přemítám nad dopisem, který ti za chvíli

jemně složím do obálky a zapečetím polibky...

Slunečný den trvá, procházím se mrazem a navracím

k výhledu z oken bytu v sedmém patře.

Venku mluvím s místními pouliční mateřštinou, 

nikdy však jejich jazykem...

 

Vše je tu díky tvojí kráse, Lukrécie.

Na jasné obloze občas přelétne stroj

a bez stopy po námaze zamíří

k moři... dosedá

docela blízko tvého dechu

a úsměvu

 

Vše je tu jako hra o sňaté masce, žízním

na plantážích naočkovaných gest a kalkulace,

ale to tys mi už dávno něžně šeptala,

že dlaně se vždycky ještě dají stáhnout

před otročením lačnosti...

 

Vše je tu díky tvojí kráse,

a já se konečně už musím naučit

tvou řeč...

abych snáze přitakal životu zde,

daleko odsud...

u tebe.